Felinní infekční pleuroperitonitis

Felinní infekční pleuroperitonitis (FIP) je považována za nemoc, jež prokazatelně způsobuje největší mortalitu koček domácích, a to outdoor i indoor. Většina koček, jež se setkají s virem FIP (FCoV-Feline coronavirus)  zůstavají bez klinických příznaků. Důvod, proč se u některých z nich rozvine FIP není zatím dostatečně znám. FIP je onemocnění, o němž se dá říci, že čím více o něm víme, tím více překvapuje. Vývoj pohledu na něj zahrnuje extrémy od výrazné kontagiozity až po kontagiozitu nulovou a stejně tak i s mortalitou. V posledních několika málo letech se procento výskytu této nemoci mezi kočičími pacienty výrazně zvýšilo a je třeba mu věnovat náležitou pozornost a to jak z úhlu pohledu vetlékařů , tak z úhlu pohledu chovatelské veřejnosti. Po rozpoznání nemoci v roce 1963 se nabízela hypotéza, že existují dvě virové jednotky, jedna avirulentní (enterální)  pojmenovaná jako FECV a druhá virulentní, FIPV. Avšak nyní po jakékoli  identifikaci coronavirové partikule, považuje se tato  za možný zdroj infekce a následný případný rozvoj klinických příznaků FIP.

   Kočky se mohou nakazit a onemocnět FIP v jakémkoli věku, nicméně 50% koček s rozvinutou chorobou FIP je mladších dvou let. Kočka nakažená FCoV, jež je vystavena stresu, po několika týdnech až měsících začne vykazovat příznaky onemocnění. Ty přicházejí v tradičních dvou formách, suchá (chronická, rozvíjející se po několika letech od nakažení), při níž se tvoří zánětlivé uzly především v mezenteriálních mízních uzlinách a nejednou jsou ošetřovány jako nádory a v druhé formě vlhké (akutní, rozvíjejíc se po několika málo týdnech po prodělání stresu), kdy majitelé přinášejí kočičího pacienta s typicky zvětšeným objemem abdomenu, v němž se nachází zánětlivý transudát, jež je příčinou abdominální distenze. Jednotlivé klinické příznaky se manifestují na základě toho, který orgán je postižen, společným příznakem, je apatie, chronické ubývání hmotnosti nechutenství a teplota, nereagující na podávání antibiotik a j.

  Nejnáchylnější k rozvoji onemocnění jsou kočky z útulků, kočičích depozit, kočky, jež tráví svůj život na zemědělských statcích, atd. Kočky v těchto podmínkách jsou vystaveny vyšší míře stresu (už jen proto, že kočka je solitér a nerada se o své teritorium dělí), vyšší množství koček znamená vyšší možnost potenciálních nosičů viru a v neposlední řadě při každém přenosu se zvyšuje virulence (míra schopnosti nakažení) jednotlivého viru.

     Po nakažení se virem se v naprosté většině nerozvíjí FIP, nicméně nakažená kočka (kocour), začnou vylučovat po několika málo dnech virové partikule ve stolici, což přetrvává několik měsíců. K infekci obvykle dochází nepřímo a nikoli (dle dosavadních informací)  transpalcentárně (z gravidní matky na plod). První den po nakažení se objevuje virus i ve slinách.  Příčinou rozvoje klinických příznaků je poškození cév virovou partikulí.

  Diagnostika. Jelikož FIP se projevuje dle toho, jaké orgány viry způsobující onemocnění napadnou, je škála příznaků značná a diagnostika jako taková je poměrně komplikovaná. Na našem pracovišti vycházíme z tradičního algoritmu: Anamneza-Klinické příznaky-Laboratoř.                                                                              

Anamneza: apatie, částečné, či totální nechutenství, dlouhodobé, hubnutí, špatná kvalit srsti, v případě vlhké formy distenze abdomenu.

Klinické příznaky+laboratoř: progresivní hubnutí, výrazná apatie, sliznice a spojivky lehce anemické, febrilie nereagující na podání antibiotik, dehydratace v rozličném procentu, při vlhké formě distenze abdomenu, přítomnost transudátu extraluminálně, při suché formě palpovatelné uzly na mezenteriálních mízních uzlinách, snadno diagnostikovatelné i na sonu, či na rtg. Sono je rovněž vhodným spolupracovníkem pro diagnostiku volného transudátu při vlhké formě. V případě vlhké formy je v tento moment již diagnóza hotova a další kroky, pokud jsou provedeny, již vedou jen k jejímu definitivnímu stvrzení. Ty jsou na druhou stranu nezbytné při suché formě. Tj.: základní biochemický a hematologický screening, serologie, PCR. Biochemií a hematologií vyloučíme zbývající diferenciální diagnozy. Serologie se pomocí rychlých testů provede přímo na pracovišti. Výhodou této metody je její dostupnost a rychlost, nicméně serologie nám měří pouze počet protilátek v krevním řečišti daného jedince. Neřekne nám nic víc, než to, že pacient byl v kontaktu s virem. Na druhou stranu v kontextu ostatních nálezů je diagnoza i zde již téměř hotova. K přímému průkazu viru nám pak slouží metoda PCR. Její nevýhodou ovšem zůstává, že ne vždy je v biologickém materiálu virus zachycen, tudíž není-li zachycen, nelze říci, že pacient nemocí netrpí. K PCR vyšetření je vhodnější abdominální transudát než krev (sérum, plazma). Výše, či hloubka diagnostických kroků výrazně závisí na finančních možnostech a chuti majitele investovat ( serologie FIP cca 600 kč, hematologický a biochemický screening cca 1200 kč, rozbor transudátu cca 500 kč,PCR diagnostika cca 1200 kč,atd,atd.)

Terapie. Od doby kdy na trh vstoupil kočičí interferon (Virbagen) jsou možnosti terapie výrazně širší, než byly před několika lety, kdy v podstatě jedinou možností byla aplikace amoxicilinu, kortikosteroidů, respektive diuretik. Kortikosteroidy jsou ovšem stále pevnou součástí protokolů i po zavedení a při používání kočičího interferonu (Virbagen). Jeho použití je však opět limitováno finančními možnostmi a chutí majitele investovat.

Prevence: V dnešní době je jediným preventivním opatřením důkladná a trpělivá práce s omezováním počtu kočičí populace- tj. KASTRACE. Je třeba si uvědomit, že kočka je tvor,jež je dokonale uzpůsoben pro podmínky dnešní doby. A jako takovému se jí daří i na poli populačním. Kastrace koček je jednoduchá, elegantní metoda, kdy kočka (při vhodném terapeutickém managementu) za hodinu neví, že se jí kdy co provádělo. Výkon je rychlý, jednoduchý, u koček zcela BEZ NEŽÁDOUCÍCH ÚČINKŮ a laciný. Otázkou zůstává péče v záchranných centrech- kočičích útulcích, depozitech (která jsou na venkově nahrazena zemědělskými usedlostmi). Viru FIP se v těchto zařízeních velmi daří a kočky, jež si noví majitelé s velkou láskou odtud odnášejí domů, velmi často následně do několika měsíců až let onemocní FIP a umírají přes veškeré snahy majitelů i vetlékařů. Dalo by se říct, že tato zařízení provádějí medvědí službu, byť dozajista pohnutky majitelů depozit jsou vedeny čistou láskou ke kočkám…jako k malým nevinným ustrašeným tvorečkům, jež je třeba chránit.